Po poradě s místopředsedou SČF panem Ing. Vítem Vaníčkem jsem byl jmenován národním komisařem pro světovou výstavu v indonéském městě Bandung. Tato funkce je do velké míry čestná, SČF na účast komisaře finančně nepřispívá. Mojí hlavní povinností byla péče o svěřené exponáty (9 exponátů, celkem 37 výstavních rámů), tzn. dopravení na místo výstavy a zpět, jejich instalace a pravidelná kontrola. Kromě toho jsem shromáždil komentáře výstavní poroty k jednotlivým exponátům a tlumočil je vystavovatelům.
Vlastní cestu jsem s dvěma kolegy – vystavovatelem Jaromírem Petříkem a členem výstavní poroty Ing. Jirkou Sedlákem započal na pražském mezinárodním letišti v pondělí 1.8.2017. Po vyřízení místních celních formalit jsme nastoupili do Airbusu A-380 do Dubaje. Po 6h letu nás přivítala Dubaj, kde jsme měli zhruba 4 h čekání na další let. Po dalších 8 h letu největším Boejingem 777 jsme dorazili do Jakarty – hlavního města Indonésie. Po komplikovanější celní proceduře jsme další dopravu měli zajištěnou až přímo do výstavního areálu minibusem spolu s dalšími národními komisaři a členy jury. Výstava se konala v komplexu Trans Studio, kde kromě výstavních sálů se nachází několikapatrové obchodní centrum s restauracemi, kino a další zábavní atrakce.
Do Bandungu jsme dorazili až v pozdních nočních hodinách a tak instalace exponátů proběhla až následující ráno. Během zhruba 2 h bylo vše nainstalováno a mohl jsem se tak těšit na oběd v padangské restauraci, kterou zorganizoval kolega Arianto, kterého jsem poznal na internetovém sběratelském fóru. Také jsme s ním navštívili místní poštovní muzeum, které je určeno hlavně dětským návštěvníkům. Kromě uniforem a poštovních schránek byla expozice zaměřena hlavně na atraktivní obrázkové známky, mnohdy však bohužel v horší kvalitě.
Další den dopoledne bylo slavnostní zahájení výstavy. Kromě obvyklých projevů prezidenta FIP, starosty Bandungu a dalších vlivných lidí bylo také kulturní vystoupení spojené s tancem a zpěvem doprovázené netradičními hudebními nástroji. Výstava měla velkou mediální pozornost po celou dobu výstavy.
Jako národní komisař jsem se zúčastnil třech zhruba hodinových schůzek komisařů s generálním komisařem, kde byla řešena obvyklá agenda. Téměř každý den kromě této povinnosti jsem se zúčastnil také oficiálních akcí – slavnostní večeře v sídle guvernéra, recepce a slavnostní vyhlášení výsledků.
Během volna jsem celou dobu strávil na výstavě hlavně prohlížením exponátů, tak i účastí na bohatém doprovodném programu. Pro děti bylo připraveno několik naplánovaných aktivit – psali dopis prezidentovi a známkový kvíz. V doprovodném programu nechybělo několik nablýskaných aut, stánek o Elvisovi, stánek pošty či průřez indonéskou známkovou tvorbou.
Město Bandung je sice hlavním městem provincie Západní Jáva, ale se svými 2,4 miliony obyvatel připomíná spíše velkou vesnici. Většina budov má maximálně 2-3 patra, vyšší budovy jsou hotely či administrativní centra. Velkým problémem bývá velmi hustá doprava, která je směsicí aut, rikš, všudypřítomných motocyklů a kol.
Bandung není zrovna turistická destinace, ale i tak jsme po ukončení výstavy navštívili většinu atrakcí v jeho okolí. Na ostrově Jáva je poměrně dost sopek a tak jedna z prvních cest mimo Bandung byla na sopku Kawah Putih (Bílý Kráter). Při cestě na sopku je nutno počítat s výraznějším ochlazením, sopka je v nadmořské výšce přes 2 000 m, s okolní teplotou jen okolo 15 °C. Cesta okolo 50 km nám zabrala přes 4 hodiny kvůli totálně zacpané cestě okolo letiště, kde se chystali poutníci právě na cestu do Mekky. Již při příjezdu na Kawah Putih byl cítit sirný zápach, který má za následek doporučení pro turisty, aby se na místě nezdržovali příliš dlouho. V kráteru je sopečné jezero, kde voda je velmi kyselá (hodnoty pH v rozmezí 0,5-1,3). Na břehu jezera je na mnoha místech patrná vysrážená síra.
Další výlet jsme podnikli na další sopku s poetickým názvem „obrácená lodička“, sundanésky Tangkuban Perahu. Tato sopka je stále činná, poslední erupce byla v roce 2013. Nehostinné okolí je vidět na stěnách sopky, kde až na výjimky nejsou žádné rostliny. Na zpáteční cestě jsme nemohli vynechat návštěvu místní továrny na čaj, který jsme i na závěr ochutnali.
Dále jsme navštívili zábavní park s lázněmi Sari Ater, kde jsme vyzkoušeli teplé minerální prameny (teplota okolo 38 °C byla velmi příjemná). Na závěr dne jsme viděli také vodopád Omas Surabaya v lesním národním parku. Vodopád je asi 30 m dlouhý.
Poslední výlet byl na jednu z mála hinduistických svatyň na ostrově Jáva. Tato svatyně se jmenuje Candi Cangkuang a nachází se na malém ostrůvku uprostřed mělkého jezera. Na ten je nutno se dostat místní bambusovou lodičkou, která je na lidský pohon. Svatyně je 8,5 m vysoká a pochází z 8.stol. n.l.
Na zpáteční cestě jsme se stavili v dalším národním parku, kde bylo jen velmi málo návštěvníků. Národní park vynikal geotermální aktivitou, několika krátery a výpusti plynů.
Jiří Černý